deana jakubisková-horváthová
 

Jste hlavní producentkou filmu Bathory a zároveň hrajete jednu z hlavních postav. Jak jste dokázala skloubit tyto dvě náročné role?

To nejlépe posoudí diváci. V posledních letech působím především jako producentka a přiznám se, že do filmové role se mi moc nechtělo. Od začátku mi bylo jasné, že z mého pohledu je pro film důležitější úloha producentky, která bude nesmírně náročná. Ale tak to už v životě chodí - nakonec jsem přeci jen skončila na „place“ v kostýmu a v masce staré čarodějnice - s nenápadným mobilem na uchu, kterým jsem komunikovala s anglickým koproducentem. S odstupem času toho samozřejmě nelituji a jsem šťastná, že jsem si Darvulii mohla zahrát.

Anna Darvulie byla podle historických skutečností léčitelkou, podle některých dokonce čarodějnicí. Máte k této oblasti nějaký vztah i vy?

Jedno oko mám modré a druhé zelené - prý to je znamení čarodějnic. Každopádně se vždy spoléhám na vlastní intuici a většinou s určitým předstihem vím věci, které se stanou. Je to ale dvojsečná zbraň. Někdy se to hodí a je to praktické, ale jindy tak přicházím o dobrodružství a různá překvapení. Také samozřejmě věřím na zázraky a duchovní síly, věci okolo nás, které neumíme vysvětlit. Jak jinak by se nám podařilo natočit něco tak náročného a velkého?

Při vaší obrovské pracovní vytíženosti - měla jste možnost poznat zahraniční herce a blíže se s nimi dohodnout na případné další spolupráci?

Samozřejmě, byl to velmi intenzívní kontakt. Hlavně s Annou, se kterou jsme na plátně většinou spolu. Také jsem jako manželka režiséra mohla ostatním interpretovat jeho - pro ostatní možná neidentifikovatelný - výraz. A nakonec jsem občas musela unaveným anglickým hercům vysvětlit, že u nás se točí, dokud není natočeno, a že natáčecí čas je relativní veličina a s Jakubiskem ještě relativnější.

Jak těžké bylo získat finance pro tak obrovský filmový projekt?

Na tuto otázku si sama dodnes neumím odpovědět. Pamatuji si, že když jsme poprvé veřejně oznámili záměr natočit tento film a výšku jeho rozpočtu, většina přítomných se usmívala. Je ale pravdou, že tento projekt měl od začátku požehnání. Podpora slovenského Ministerstva kultury, České televize, Českého grantu, Slovenské televize a také Eurimages rozhýbala kola osudu. Jsem nesmírně poctěna, že jsme získali důvěru i v bankách, které s námi začaly profesionálně spolupracovat na financování Bathory v podstatě tak, jako to funguje ve filmovém průmyslu všude ve světě. Bez všech těchto institucí by náš film určitě nevznikl a za to jim patří obrovský dík.

Nepropadala jste občas beznaději a myšlenkám, že se vám potřebné finance nepodaří sehnat?

Určitě, některé okamžiky byly opravdu těžké. Skutečné finanční problémy přišly ale v momentě, kdy byl projekt asi v polovině realizace. Tehdy byl tlak dodavatelů opravdu největší, ale věřila jsem tomu, že jsme určitě všichni nedošli sem do tohoto bodu, neinvestovali tolik času, talentu, energie a námahy jen kvůli tomu, aby se film nakonec nedotočil. Držela mě víra a naděje, ale také loajalita a pomoc lidí, kteří byli nablízku a kterým na projektu záleželo.

Jakým způsobem jste došli k výběru hlavních zahraničních herců - Anny Friel, Hanse Mathesona a Vincenta Regana?

Výběr hlavní představitelky byl opravdu těžký. Skloubit představy režiséra, producentů, koproducentů, distributorů, časové možnosti adeptek na hlavní roli a náročnost úlohy se zdálo nemožné. Nakonec jsme vybrali Annu, která se stala tou jedinou Alžbětou, kterou si dnes umíme představit. Žena „krev a mlíko“, ale zároveň současná a autentická. Myslím si, že přesně taková byla i grófka Alžběta Báthory. Výběr Hanse a Vincenta byl už potom jednoduchý. Dva úplně odlišné typy mužů. Oba mimořádní herci, osobnosti a přitažliví muži.

S Frankem Nerem jste spolupracovali už na filmu Post Coitum. Jak zareagoval, když jste ho oslovili k další spolupráci?

Franco se stal pomalu rodinným přítelem. Další natáčení pro nás tedy nebylo jen prací, ale především skvělou příležitostí být opět spolu, tvořit a užívat si přítomnost toho druhého.

Momentálně jste nejvýznamnější producentkou na území České a Slovenské republiky. Jak se cítíte v této úloze?

Zní to pěkně, ale trošku nadsazeně. Pokud by byla řeč o ženách-producentkách, je nás tu příliš málo, aby to něco znamenalo. Pokud ale hovoříme o producentství jako o profesi, tak je to určitě tvrdě a poctivě vybojované prvenství. Jestli jsem v něčem skutečně první, potom je to ochota riskovat.

S manželem Jurajem Jakubiskem jste mnohokrát spolupracovali v pozici režisér - herečka. Jaká je ale spolupráce režisér - producentka?

Jako každá mince, i tato má dvě strany. Na jedné je to absolutní důvěra, rovnováha, společný cíl, intimita - jednoduše manželský soulad. Ta druhá je neúprosný boj mezi režisérem, jehož hlavním zájmem je volnost, svoboda, žádná omezení, jen jeho tvorba, která je pro něj jakoby hrou, a producentem, který musí strážit rozpočet, být racionální a udržet tvůrce v mezích normy. Někdy je to užitečné, jindy to situaci maximálně komplikuje. Stejně jako v životě, také tady platí - něco za něco.

Zanedlouho vás čeká premiéra filmu - pro vás důležitá hlavně z producentské stránky. Pustíte se ještě někdy do velkofilmu takovýchto rozměrů?

To samozřejmě nezáleží jen na mně. Byly chvíle, kdy jsem byla přesvědčená, že takový nápor už nechci nikdy zažít. Na druhé straně si hluboce vážím této těžce nabyté zkušenosti a myslím si, že by bylo ji škoda nevyužít při dalším, ať už stejně velkém, nebo ještě větším projektu. Uvidíme, jaké má Bůh plány...

V Praze spolu s manželem vlastníte krásný dům. Máte čas i na takové obyčejné věci, jako je uklízení, případně péče o zahrádku?

Na úklid mi mnoho času nezbývá. Přes víkend relaxuji u sporáku a vařím i několik jídel současně. Baví mě to a myslím, že právě proto celé rodině tak chutná. Jurajův relax je zahrada. Domnívám se, že kdyby nebyl umělcem, uživil by se celkem klidně jako hospodář. Pravděpodobně by měl nejchaotičtější pole s nejnesmyslnějším obsahem, ale každoročně největší úrodu v širokém okolí. Má jednoduše ten dar - co do země co i jen náhodně vloží, to se určitě zazelená a urodí.

Je ve vaší domácnosti místo také pro nějakého domácího miláčka? Psa, případně kočku?

Ne v domácnosti! V rodině! Náš pes Edgar je její neoddělitelnou součástí. Je náš a každý z nás má někdy pocit, že on je ten jediný, kdo mu rozumí.

Co váš syn Jorik? Bydlí stále s rodiči? Netouží se osamostatnit?

Ačkoli stále bydlíme pod jednou střechou, je to vlastně už dospělý a samostatný člověk. Někdy mám sice pocit, že je to pořád malé dítě, ale to si asi jen neumím zvyknout na to, jak rychle se stal mužem. Náš dům je rodinný a myslím si, že pod jednou střechou budeme dále žít spolu. Prarodiče, rodiče, děti i vnoučata. Vlastní i nevlastní. Tak jako dnes.

Kráčí také v uměleckých šlépějích svých rodičů?

Vypadá to, že si hledá vlastní cestu a rozhlíží se na vícero stran. Studuje filozofii, ale též se ukazuje jako schopný a kreativní manažer. V těchto dnech stříhá svůj vlastní dokument, takže opravdu těžko říct. Čas ukáže, v čem najde svoje naplnění a co si získá jeho srdce.

Nepřející hlasy předpovídaly zpočátku vašemu manželství s Jurajem Jakubiskem krátké trvání, přece jen jste dvě silné osobnosti úplně odlišné povahy. Jak se vám podařilo setrvat v harmonickém svazku tolik let? Prozradíte nám recept?

Prozradím, a velmi ráda, protože poslední dobou se s Jurajem pro okolí stáváme vyhynulým druhem. Musíte vždy myslet na toho druhého, na jeho priority, musíte umět přinášet oběti, ale neúprosně za to požadovat adekvátní uznání a výhody v postavení. Obdarovávat a žádat za to dary. Všechno je postavené na rovnováze, na úctě a pokoře. Milovat a chtít být milována. Oba vždy musíte vědět, co do vztahu vkládáte, a nebát se požadovat od partnera stejnou investici. Jedno je ale zavazující - nesmíte zradit pokud nechcete být zrazen.