Hans Matheson
 

Jak jste se dostal k roli Caravaggia ve filmu Juraje Jakubiska?

Bylo to přes Annu Friel. Zavolala mi. Naše společná kamarádka, maskérka, s ní o mě mluvila a jí se zdálo, že by bylo zajímavé, kdybych byl do této role obsazen. Anna mi zavolala a řekla: „Víš co? Neměl bys zájem přečíst si scénář?” a já na to „Jo, jasně…” Ale byla to také zajímavá shoda okolností, protože dva týdny předtím jsem si koupil tři Caravaggiovy reprodukce v muzeu v Londýně. Caravaggia jsem odjakživa miloval, úplně mě fascinoval. Šel jsem na výstavu, ale nedostal jsem se tam, protože byla vyprodaná, tak jsem se vrátil a rozhodl jsem se, že si koupím ty reprodukce. Pověsil jsem si je na chodbě a za dva týdny mi telefonovali z produkce. Měl jsem zvláštní pocit, takovou předtuchu… Já takovým věcem naslouchám. To k vám mluví vaše intuice. Takové věci rozezvoní vaše vnitřní zvonečky a to se mi líbí. Tak jsem si řekl, že je poslechnu a zariskuju.

Co si myslíte o postavě Caravaggia?

Koupil jsem si velkou biografii Caravaggia a začal jsem ji číst ještě předtím, než jsem se s Jurajem setkal. Překvapilo mě, kolik o něm existuje informací, kolik je kolem něho zapředeno intrik. Když jsem potkal Juraje, ukázal jsem mu tu knihu a on mi na to řekl: „Hansi, my jsme si vytvořili vlastního Caravaggia.” To pro mě bylo osvobozující, protože je těžké nést na svých bedrech váhu takové silné a vlivné historické osobnosti a hrát ji. Caravaggio je v tomto příběhu Jurajovou invencí. Takže se na něj nemůžeme dívat jako na dokument o Caravaggiovi; pro mě je to spíš emocionální cesta a vztah mezi charaktery. Caravaggio vchází do příběhu jako katalyzátor a tak trochu i jako výzva pro aristokracii a způsobu chování Alžběty. Caravaggio se chce o Alžbětě dozvědět víc, když maluje, chce rozbít brnění, které má na povrchu, a zachytit její vnitřek, čím opravdu je. A tato jeho vlastnost je pro mě velmi důležitá. Má v sobě i určité prvky, které jsem převzal z knihy, nevypočitatelné a prchlivé emoční hlubiny. Nereaguje tak, jak by si lidé představovali, protože je svobodný a volný. Myslím, že hodně historických postav bylo považováno za vrahy právě proto, že se chovali tak svobodně a otevřeně.

Změnila vaše role vaše vnímání opravdového Caravaggia?

Jak můžeme opravdu vědět, kdo to byl Caravaggio, to neví nikdo. A to je právě ono, když je někdo tak slavný jako Caravaggio. Kdo může vědět, jaký byl, kdo ho může opravdu znát? Myslím si, že jediné, co se opravdu změnilo, je způsob, jakým se na něj dívám jako na umělce a na to, jak soudí a provokuje.

Změníme malinko téma… O čem je film?

…byl to nádherný večer a on mi řekl, že film je o tajemstvích. Pomyslel jsem si, že je to chytře řečeno a souhlasil jsem. Každá postava něco tají a to ji taky ničí, všichni se setkávají, aby se něčemu naučili, a jsou si vzájemně výzvou. Pro Caravaggia je to především to, že v minulosti někoho zabil a teď utíká a skrývá se sám před sebou, řekl bych, že proto nemůže v noci spát. To, že film je o tajemstvích, považuju za velmi zajímavý pohled.

Jak se vám s Jurajem jako s režisérem pracovalo?

Tedy, velmi se liší od režisérů, se kterými jsem pracoval v minulosti, protože Juraj vám opravdu věří a respektuje vás; věří a respektuje, že to, co uděláte s rolí, je správné. Dává vám svobodu dělat skutečně to, co chcete. Dává vám připomínky, velmi zajímavé připomínky, chce ale abyste na to přišel sám, abyste si postavu vytvořil. Chce po vás, aby fungovala. V širokých záběrech chce, abyste si našel pohodlnou pozici, ve které budete hrát. Nikdy předtím jsem takto nepracoval, protože v divadle máte čtyři nebo pět týdnů na to, abyste si našli “prostor” pro práci, takový, který vám připadá nejlepší. A ve filmu v podstatě přijdete a musíte to zvládnout za jeden den. Myslím, že po vás Juraj vlastně chce, abyste pracovali ještě více než u jiných režisérů, protože po vás chce, abyste přesně věděli, co děláte. Opravdovou výzvou bylo překládání, protože jsem si přál normálně si s ním popovídat, stejně tak jako rozebrat postavu. Ale spoustu věcí řekl beze slov, hodně toho vypovídá už způsob, jakým se na vás dívá. Je s vámi a je s vámi i jeho energie, vytvořil pro mne tak nádherný svět, ve kterém jsem měl možnost hrát. Myslím, že Jurajův Caravaggio je nádherná invence, řekl bych, že jeho scénáře vůbec jsou jako romány. Ještě nikdy ve svém životě jsem nečetl scénář, který by byl tak podobný románu.

Jak se vám pracovalo s režisérem, který nemluví vaší řečí a vy nemluvíte tou jeho?

Vlastně je to dost náročné, protože musíte dřít dvakrát víc. Když se natáčí, máte málo času, takže napětí je velmi silné a možná stihnete udělat jenom dva tři záběry, protože slunce zapadá. Překládání někdy zabere čas, vznikají nedorozumění a věci se v překladu ztrácejí. Myslím, že se s tím spousta lidí setkala. Nakonec jsem považoval za jednodušší něco prostě udělat, instinktivně, a on jenom řekl ano nebo ne a ukázal mi fyzicky a dokonce i emocionálně, co tím myslel. Někdy o věcech mluvíte, vznikne nedorozumění a čas je ztracený. Někdy vám nezbývá nic jiného než něco prostě udělat. Myslím, že jsme nakonec našli rytmus a tempo.

Pracoval byste ještě někdy s režisérem, který nemluví anglicky?

Moc rád bych s Jurajem znovu pracoval. Napadlo mě, že bych s Jurajem moc rád dělal nějakého Shakespeara, protože si myslím, že by výborně zvládl shakespearovskou produkci. I přesto, že Shakespearův jazyk je velmi omezující, jsou jeho hry velmi dramatické a cítím, že by to Jurajovi sedlo. Uvidíme, jestli nám na to v životě zbude čas.

Co pro vás bylo ve filmu nejtěžší?

Zřejmě ta jazyková bariéra. I když jsem v něm měl nějaké trapné momenty, jako když jsem měl nahatý běžet přes divočinu, to bylo trapné.

Proč?

No, byla tam spousta mužů kolem, kteří se na mě koukali. A víte, všichni máme malinko „problém” s pohybem určitých partií, nikdy to není lehké.

Nějaké dramatické momenty?

Bylo tam spousta dramatických momentů. Na začátku natáčení jsem se cítil velmi frustrovaně, jako že nedokážu komunikovat s Jurajem. Zabere to nějaký čas než vznikne vzájemný vztah a důvěra. Když nemáte jazykovou výbavu a nemůžete se vyjádřit, měl jsem pocit, že nemůžu ani dělat svou práci a ne vždy hraju tak, jak bych chtěl. Byl jsem z toho zoufalý, protože jsem chtěl udělat vše pro to, abych odvedl dobrou práci. Připadal jsem si sám. Ale to je normální na každém filmu, chvíli to trvá, a ke konci filmu si uvědomíte, že jste klidní a spokojení s okolím a lidmi, se kterými spolupracujete. Takže na začátku jsem si říkal, jestli to vůbec někdy bude fungovat. Jestli si někdy najdeme to pokojné místo, abychom mohli pořádně odvést svou práci. Ale nakonec to fungovalo.

A co nejpříjemnější moment?

Zažil jsem během natáčení spoustu legrace. Velmi rád tančím na hudbu 80. let, ale dost špatně a lidi to vždy rozesměje. Jedna z nejlepších chvílí byla, když jsme s Williamem, dialogovým coachem, rozhodli, že musíme tenhle špatný tanec nějak dostat do filmu. Byl tam moment, kdy jsem hrál na loutnu s dalšími muzikanty, ve scéně, kdy je Alžběta nedopatřením otrávena Nádasdym. Byl tam někdo z komparzu, neuvěřitelně tančil, měl nejlepší pohyb boků, jaký jsem kdy v životě viděl. Rozhodli jsme se, že tedy i já tam malinko zatančím jako na 80. léta, takže doufám, že to ve filmu zůstane.

Jak byste porovnal své počáteční očekávání se skutečným natáčením?

Od začátku jsem věděl, že to bude oproti produkci amerických velkofilmů jiná zkušenost, ale to je to, co se mi na filmu líbilo. Někdy musíte riskovat. Bylo to legrační, protože jsem si jednou na scéně uvědomil: „Bože, tak tohle znamená dělat evropské filmy! Konečně se mi to splnilo!“ Bylo skvělé, fantastické, opravdu.