Tunda Lengyelova

Jak byste popsala dobu, ve které žila hraběnka Báthory?

Přelom 16. a 17. století byl pro Uhersko mimořádně těžkým obdobím, po bitvě u Moháče roku 1526 se země rozpadla, velká část území Uherska až po jižní části dnešního Slovenska se dostala pod osmanskou nadvládu. Tato hranice se posouvala podle vojenských úspěchů jedné, nebo druhé ze znepřátelených stran. V letech 1593-1606 zuřila tzv. dlouhá neboli Patnáctiletá válka, ve které se osobně angažovala prakticky celá uherská šlechta, konkrétně i manžel Alžběty, Ferenc Nádasdy, a budoucí palatin Juraj Thurzo. Ale ani mírové roky, kdy válka oficiálně neprobíhala, nebyly poklidné – špatně zásobené turecké oddíly podnikaly výpravy za kořistí na nepřátelské území, které bylo drancováno také císařskými vojsky a současně hospodářsky nesmírně zatíženo válečnými výdaji. Často se opakovaly epidemie nebo hladomory v důsledku neúrod a zabavení zásob. Na druhé straně se navzdory tomu rozvíjela kultura – při aristokratických dvorech vznikaly školy, tiskárny, vydávaly se knihy, byla vyvíjena intenzivní mecenášská činnost, zejména podpora studentů na univerzitách v zahraničí, především v Německu.

Kde hraběnka nejčastěji žila?

Poté, co se vdala, pobývala nejčastěji v Sárváru a Keresztúru, což byla nejvýznamnější sídla Nádasdyů. Kromě toho pravidelně navštěvovala – pravděpodobně minimálně jednou ročně – všechny ostatní majetky v jejich vlastnictví. Příležitostně se zdržovala i ve Vídni, kde spolu s Batthyányiovci vlastnili dům. Po dobu rekonstrukce zámku v Sárváru trávila víc času na jiných panstvích.

Proč tak často cestovala?

Vzhledem k tomu, že její muž byl většinou ve vojenském táboře, nebo na cestách za politickými jednáními, připadl jí úkol dohlížet na hospodaření na panstvích. Přestože samotnou administrativu vykonávali placení úředníci, bylo potřeba dohlížet na jejich poctivost a kvalitu odvedené práce. Toto břímě se právě v období raného novověku (16.-17. století) přesunulo na ramena aristokratických žen, které zastupovaly své manžely minimálně v době, kdy tito bojovali, nebo seděli na sněmech.

Byla hraběnka Báthory opravdu krutá, nebo to byla nutnost doby?

Násilí bylo v tomto období nástrojem přežití. Člověk ve středověku a raném novověku nebyl tak citlivý k jeho projevům, jako jsme my dnes. Jednak to vyplývalo ze společenské struktury podřízený–nadřízený, jednak bylo násilí otevřeně prezentováno (veřejné popravy, neustálý válečný konflikt, i když někdy latentní), bití bylo pokládáno za běžnou a uznávanou výchovnou metodu. Pravděpodobně i hraběnka Báthory byla „krutá“ v intencích své doby, což však tehdy nemuselo znamenat totéž co dnes.

A proč se o ní mluví jako o ukrutnici a největší vražedkyni všech dob?

To je důsledek legendy, která se o ní vytvořila. Žádná jiná žena v historii nebyla obviněna ze spáchání a osobní účasti na tolika zločinech. Jako na každou legendu, i na tuto se časem nabalovaly fámy, a díky beletrii, filmu a senzacechtivým novinářům se naplnilo přísloví, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou.

Jaký byl v té době vztah poddaný a šlechta?

Ten byl daný společenským rozdílem, v období feudalismu běžným v každé evropské zemi, i když s regionálními rozdíly. Šlechta byla jako vládnoucí vrstva v čele politického, vojenského, společenského, kulturního i církevního života, rozhodovala o zákonech, z čehož vyplývá, že svým způsobem byla „všemocná“. Na druhé straně poddaní nebyli úplně bezmocní, jestliže si byli vědomi svých práv, důrazně se jich dožadovali. Šlechta žila z jejich práce, proto měla zájem na tom, aby prosperovali. Starala se o jejich ochranu, udělovala jim výjimky z placení daní a vykonávání robot, v čase nouze poskytovala nutnou potravu. Podporovala ve vzdělávání syny chudých rodin, pokud projevili výrazný talent. Samozřejmě, míra vstřícnosti panstva byla individuální, některý zeman měl vysloveně pověst lidumila, jiní se však pro svou krutost či spory s poddanými mohli stát i obětí jejich pomsty.

Jaké byly tehdejší léčebné metody?

V oficiálním lékařství, chirurgii i v lidovém léčitelství převládaly empirické poznatky staré několik století. Vystudovaný lékař vykonával přibližně to, co dnes internista, tedy diagnostikoval a léčil, ale bez zásahu do těla. Chirurgické zákroky, včetně amputací, větších či menších operací, trhání zubů, napravování zlomenin apod., měli v popisu práce chirurgové, kteří byli vyučeni u některého staršího mistra ranhojiče či chirurga. Na vesnicích úlohu léčitele plnily hlavně ženy-bylinkářky, a to na základě vědomostí získaných od předchůdkyň a vlastních zkušeností. Často vykonávaly i funkci porodní báby. Občasné uzdravení pacienta, nebo naopak neúspěch v jeho léčení, je nezřídka stavělo do pozice obviněných z praktikování magie, stávaly se též obětí honů na čarodějnice. Na šlechtických dvorech, jestliže byla rodina dostatečně zámožná, obyčejně alespoň dočasně působil studovaný lékař, většinou však tito pracovali ve městech a na šlechtické dvory byli přivoláváni v případě potřeby. Zde bývaly ovšem relativně dobře vybavené knihovny s mnoha tituly zabývajícími se dobovou medicínou a herbáře, podle nichž se většinou paní domu (v jejíž kompetenci byla péče nejen o zdraví rodiny, ale celého dvora) pokoušela o léčení, většinou s pomocí místní bylinkářky či ranhojiče. Šlo však vždy jen o „nekrvavé“ zásahy. Ranhojiči pak prováděli úkony, které byly mimořádně drastické, neboť i zákroky jako amputace byly vykonávány bez anestézie, rány se dezinfikovaly vypalováním apod. Vzhledem k nedostatečné hygieně se i nejjednodušší zásah mohl stát smrtelným v důsledku infekce.

Mohla být souzena a odsouzena za zabití a mučení poddaných?

I příslušníci šlechty mohli být souzeni za zabití poddaného, jenže takovéto spory se málokdy dostaly před soud, většinou došlo k finančnímu vyrovnání. V první řadě proto, že poddaní měli často problém s podáním žaloby, a stejně by byli dosáhli jen finanční kompenzace ztráty, takže se to řešilo zpravidla mimosoudně. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že šlechtici své poddané nezabíjeli jen tak z kratochvíle, to by si vraždili svůj vlastní majetek a svou pracovní sílu, z níž žili. V době, o které se bavíme, byl v podstatě nedostatek lidí (války, epidemie...), a tak k zabití poddaného vlastním pánem docházelo zřídka, dá se říci pouze za výjimečných okolností. Když pán zabil poddaného patřícího jinému šlechtici, ten, který utrpěl ztrátu, ho mohl hnát před soud (většinou to i udělal, pokud nedošlo opět k mimosoudní dohodě) – tedy konkrétně v případě Báthory – jestliže by jí dívky skutečně vodili i z vesnic, které patřily jiným pánům, tak ti by ji byli určitě zažalovali před soudem.

Jaké vůbec bylo v té době právo a jeho vymahatelnost?

Uherské právo bylo staré zvykové právo, zakotvené v zákoníku Štefana Werbõczyho roku 1517. Obsahovalo všechny zažité právní normy, které se zakládaly na zvykovém právu a částečně na precedentech. Trestní zákoník jako takový neexistoval, každý případ se posuzoval individuálně a tresty byly vyměřovány podle uvážení soudců (i míry korupce, původu pachatele, ručitelů, majetku apod.). Města se řídila zase jinými normami, které měly svůj původ v německém městském právu. Poddaní patřili do soudní pravomoci zemana, který ji vykonával osobně, nebo jí pověřil některého ze svých úředníků.

v Fungovala tehdy inkvizice a upalovalo se za čarodějnictví?

Na území Uherska inkvizice v tomto období nepůsobila, jednak kvůli labilnímu postavení katolické církve (silná pozice protestantů), ale hlavně v důsledku tureckého nebezpečí. Procesy s čarodějnicemi se konaly i zde, ale ve srovnání se Západem byly mnohem méně časté. Vezmeme-li počet dnes známých procesů na celém území Uherska za celé období, kdy probíhaly, vychází to na 4–5 ročně, samozřejmě někdy to bylo intenzivnější, jindy delší dobu nebyly. Vrcholným obdobím upalování čarodějnic v Uhersku však bylo mezi lety 1720–1740.

Jaká byla pozice církve ve srovnání s mocí vrchnosti na jejím panství?

Katolická církev v tomto období v Uhersku prožívala největší úpadek svého vlivu, velmi mnoho šlechticů v druhé polovině 16. století konvertovalo k luteránství nebo kalvinismu. Většinou si na svých panstvích do kostelů dosazovali kněze vlastního vyznání (pokud je měli k dispozici). Církev se do věcí zemana plést nemohla, ovšem kněží samozřejmě měli autoritu, mohli mít vliv na jednání panstva.

Kolika let se průměrně dožívaly urozené ženy té doby?

v Dodnes nebyla vypracována studie o průměrném věku úmrtí, protože nemáme dostatek spolehlivých údajů a dokladů (neexistovaly matriky, takže jej většinou odhadujeme, nebo jej sporadicky získáme z rodových kronik). Odhadem byla průměrná délka života ženy okolo 45 let.V úvahu je třeba brát vysokou úmrtnost při porodech, tedy v mladším věku, celkové vysílení organismu následkem mnoha těhotenství a porodů (některé šlechtičny porodily i 20 a více dětí) a také špatnou lékařskou péči a těžší životní podmínky (zima).

Jaké tehdy panovaly zvyky a móda?

Samotní představitelé šlechty věnovali svému zevnějšku mimořádnou pozornost. Zprávy o transakcích vyslaných „nákupčích“ a seznamy nakoupených textilií, galanterie a různých cenností jsou vzácným pramenem poznání oděvní kultury a dobového vkusu a dovolují vytvořit si obraz o nárocích na luxus, estetických potřebách i materiální kultuře.
Už jen letmý pohled do obrazových galerií uherské šlechty přináší zjištění, že mužský oděv si od 16. až do 18. století zachoval jistou osobitost, kterou se odlišoval od západoevropské módy. I v Uhersku podléhalo oblečení zámožných šlechtických i měšťanských vrstev zahraničním vlivům, ale spolu se záblesky italské, německé a španělské módy se hlavně u aristokracie silně uplatňovaly i turecké vzory. Nejprve se projevily ve vojenském oděvu, jenž už v druhé polovině 15. století převzal lehký, pohodlný a praktický styl oblékání turecké jízdy. Podle některých názorů se v době, kdy došlo k rozhodujícímu přelomu v dějinách (bitvě u Moháče), obyvatelstvo Uherska chtě nechtě v odívání nejvíce podobalo svému úhlavnímu nepříteli. Od Osmanů se odlišovali snad jen v pokrývce hlavy – místo tureckého turbanu nosili čapky (většinou kuželovité, nízké, ozdobené péry připevněnými drahocennými sponami). V druhé polovině 16. století se takovéto oblečení prosadilo hlavně v kruzích protestantské šlechty, od níž jej ve velké míře převzali i měšťané.
Samozřejmě se časem měnily použité materiály, délka a výzdoba šatů i doplňky. Základní střih a sestava však přetrvaly a ustálily se dekorativní prvky, které podtrhávaly domácí kolorit oděvu a dávaly uherské módě osobitý ráz. Charakterizovala ji bohatá zlatá a stříbrná výšivka s renesančními prvky, zdobení prýmky a šňůrami a žinylkou z hedvábné, bavlněné či vlněné příze a ze zlatých a stříbrných nití a náročnými šperkařskými pracemi, jako byly ozdobné spony a knoflíky. Dvoukolejnost vývoje potvrzuje i rozlišení v rámci krejčířského řemesla: vedle uherských krejčích fungovaly také cechy tzv. německých krejčích, kteří šili zejména pro obyvatelstvo měst.
Mužský oděv se skládal z košile, přiléhavého kabátce, přiléhavých kalhot a volnějšího pláště. Košile byly obvykle z bílého lněného plátna, zámožnější nosili i dvě - spodní, která se nosila jako spodní prádlo, a svrchní, jež byla kratší a zdobená. Kabátec, nazývaný dolomán měl obvykle úzký stojatý límec, dlouhé úzké rukávy a vpředu se po celé délce od krku až po pás zapínal na knoflíky a smyčky. Byl vypasovaný, od pasu se rozšiřoval. Ve své nejstarší formě sahal až po kotníky.
Na dolomán se oblékal plášť, mentieka. Byl volnější a delší, obvykle bez rukávů, nebo jen s krátkými dekorativními rukávky. Límec mohl být stojatý, či široký se špičatým zakončením. Mentieky měly též zapínání na tradiční knoflíky a smyčky. Ve skutečnosti byly ale spíše na ozdobu, samotný oděv se nosil přehozený přes ramena. Vepředu na prsou se oděv přichytával drahocennými sponami a řetězy. Zimní mentieky bývaly podšité kožešinami.
Poměrně málo je zmiňována obuv. Je jisté, že za vysoké holínky i za papuče můžeme děkovat Turkům. Střevíce – polobotky sahající po kotník, kde se z vnitřní strany zavazovaly, a na podpatku okované železem – byly taktéž tureckým importem. Na botách nemohly chybět kovové (stříbrné) ostruhy.
K obvyklým oděvním doplňkům patřily rukavice. Materiál používaný na jejich výrobu byl velmi různorodý: kůže z rysa, vydry, pižma, ale i textil - na prstové zimní, či letní bez prstů. Zvláštní pozornost se věnovala i pokrývkám hlavy. Většinou se vyráběly z plsti, jejich tvar byl plochý se zahnutým okrajem. Materiálem zimních čapek byla kožešina, běžné byly i kombinace s plstí, ale také s jinými, drahými látkami, sametem či brokátem.
Ženská móda se více blížila španělské: okruží okolo krku, manžety. Střih ženských šatů: živůtek, bohatě řasená sukně s honosnou (ve všedný den obyčejnou) zástěrou, vdané ženy si hlavu přikrývaly čepcem, svátečně se nosily už i klobouky. Vrchní oděv byl podobný jako u mužů – plášť. Materiál a barevnost byly podobné, obuv taktéž. Ženy ale nosily více šperků, oděvy vyšívané perlami, drahokamy či zlatou nití.

Jak zemřela hraběnka a její manžel?

Alžběta Báthory zemřela 21. 8. 1614 v Čachticích, ve své internaci, ve věku 54 let. Příčina smrti není známa, zřejmě šlo o selhání srdce a možná i jiných orgánů (krátce před smrtí si stěžovala, že je jí zima na ruce a dala si polštář pod nohy, tedy - není to ovšem potvrzené - mohlo jít o problémy s ledvinami). Jednoznačně však zemřela s jasnou myslí (podle popisu posledního rozhovoru zcela plynule komunikovala se svým strážcem).
Její manžel zemřel l4. ledna 1604 ve věku 49 let, opět nevíme příčinu, jen tolik, že byl předtím už déle nemocný – mohlo jít o důsledek neustálé fyzické námahy v protitureckých bojích, následky života ve vojenském táboře, jízdy, zranění apod.

Co se stalo s jejím obrovským majetkem?

Majetek připadl právoplatným dědicům – synovi Pavlovi a dvěma dcerám - Kateřině, vdané Drugethové, a Anně, vdané Zrínské. Byl jim předán ještě před smrtí Alžběty Báthory a rozdělení bylo zakotveno i v jejím testamentu. Několik drobností a menší sumy podle závěti odkázala služebnictvu - přesně podle tehdejších zvyků.

Co bychom ještě měli vědět o hraběnce Báthory?

Například to, že jako mnoho dalších příslušníků šlechty té doby, i ona podporovala studium chudých chlapců na univerzitách v zahraničí, nejednou se postavila na stranu svých poddaných, když se jim někdo pokoušel nějak ublížit či je poškodit. Její život se nijak nevymykal z běžného stereotypu života šlechtičny té doby (nejsou prameny, ze kterých bychom mohli vyvozovat, že o ní její součastníci měli špatné mínění, nebo že měla pověst výstřední, či jinak podivné ženy – to všechno vzniklo po její smrti).

Proč se zachoval jen jediný její obraz - portrét? Víme něco o malíři, který ho namaloval?

Obrazy, které se zachovaly, pravděpodobně také nejsou dobové, ale podle stylu oblečení mohly vzniknout jako kopie nějakého původního obrazu asi ve 30. letech 17. století. O autorovi nic nevíme.

Kolik měla hraběnka Báthory dětí a jaký byl jejich osud?

Víme o pěti dětech, není však vyloučeno, že měla ještě nějaké, které se narodilo mrtvé anebo žilo jen velmi krátce a nedostalo se do písemných dokumentů (dopisů). Dospělosti se dožily dcery Anna a Kateřina, syn Pavel; dcera Uršula a syn Andrej zemřeli v dětském věku.

Kde se vzal, z čeho pocházel obrovský majetek rodiny Báthoryů?

Báthoryovci získali své majetky jako odměny za služby prokázané panovníkům – především v bojích a různých válkách v průběhu několika století a za podporu, tedy stejně jako všichni ostatní šlechtici. Majetky se dále rozrůstaly děděním po vymřelých bočních liniích spřízněných rodů, koupí a samozřejmě sňatky.

V kolika letech se Alžběta vdávala a jaký byl důvod jejího sňatku? Čí to bylo rozhodnutí?

Vdávala se jako patnáctiletá, což byl tehdy běžný věk na vdavky šlechtických dívek, svatba byla už dříve pravděpodobně dohodnuta rodiči obou snoubenců, ale v době jejich sňatku už byli oba, Alžběta i František (kterému bylo 20 let), sirotky. Věk obou odpovídal dobovým zvyklostem. Důvody – pravděpodobně politické, majetkové – byly v této historické epoše časté.

Víme něco o jejích dětství a rodičích?

O rodičích Nádasdyho existuje obrovské množství literatury, otec byl humanitně vzdělaný a mimořádně schopný člověk s širokým rozhledem, zastával nejvyšší funkci Uherského království – byl palatinem. Jeho manželka byla mnohem mladší, ale jejich manželství bylo prototypem lásky a porozumění a celkem neformálního soužití, což v té době nebylo až tak běžné a přirozené (je zachovaná korespondence, vydaná i tiskem). Rodiče Báthory patřili taktéž k elitě, matka byla vdaná třikrát, protože jako relativně mladá dvakrát ovdověla, otec i matka pocházeli z báthoryovského rodu, ze dvou větví. O jejím dětství víme jen málo, nezachovaly se téměř žádné dokumenty.

Jaké bylo její vzdělání?

Pravděpodobně se jí doma dostalo na tu dobu velmi dobrého vzdělání, na podobné úrovni jako šlechtickým chlapcům – písmem i slovem ovládala maďarštinu a latinu, některé prameny uvádějí, že i řečtinu a němčinu. Zřejmě ji učil domácí učitel vysokých kvalit.

Víme něco o jejích zálibách a vkusu?

Téměř nic.

 Jak vznikla legenda o její věčné mladosti?

Vymyslel ji jezuita Ladislav Túróczi někdy okolo roku 1720 a uveřejnil ve své knize o místopisu Uherska (Ungaria suis cum compedio data...) ze které příběh doslova přebral Matej Bel do svých Notícií (1735-42). Tato kniha byla všeobecně pokládána za věrohodnou a zahrnující poznatky doby na nejvyšší úrovni, proto se zřejmě nepochybovalo ani o historce, převzaté od Túrócziho.

Jaký byl její zdravotní stav? Byla skutečně anemická, jak tvrdí některé prameny?

O jejím zdravotním stavu nemáme žádné informace. Víme z korespondence, že prodělala několikrát jakési nemoci přechodného charakteru, ale podle popisu se nedají přesně určit. To, že byla anemická, je výmysl některých spisovatelů, naprosto nepodložený.

Dá se dnes ještě říct, zda měla nějaké přátele a jaké?

Vzhledem k tomu, že se zachovalo velmi málo dokumentů, můžeme mnoho věcí jen předpokládat. Jisté je, že si byli s manželem velmi blízcí s některými příslušníky rodiny Batthyányiových. Kontakt udržovala ona sama i po jeho smrti, hlavně s Františkem Batthyányim, který jí radil a pomáhal v některých hospodářských a vojenských záležitostech.

Máme nějakou představu o tom, jak mohl vypadat její každodenní život?

Pravděpodobně jako ostatní šlechtičny brzy ráno vstávala (okolo 5 h ranní), po snídani dohlížela na práci na dvoře, vydávala příkazy služebnictvu, kontrolovala výkon prací, často i mimo dvůr – tedy podnikala menší cesty, věnovala se psaní dopisů. Okolo 11 h dopoledne se obědvalo, potom se vykonávaly opět podobné činnosti. Dokud byly děti malé, musela se starat také o ně a dohlížet na chůvy a vychovatele. Ženy dělaly mnoho ručních prací, ale chodily i na hony, jezdily na koni, absolvovaly návštěvy – krátké i delší k sousedům a příbuzným. Mohly hrát na hudební nástroj, nebo jen poslouchat muzikanty, někdy se tancovalo, zpívalo. Některé ženy hodně četly. Večeře bývala v 18 hodin, potom, když byla tma a neměli společnost, se šlo brzy spát. Jestliže byla sezvána společnost, probíhala zábava až do půlnoci.

Údajně se nenašlo její tělo. Existuje nějaké historicky přijatelné vysvětlení?

Její pozůstatky byly uloženy v kostele v Čachticích, pravděpodobně v kryptě, která ale nebyla otevřena z důvodné obavy o statiku oltáře. V matrice zemřelých byla ještě v 17. století zmínka, že některé osoby byly pochovány v kryptě sousedící s tou, ve které leží ona, ale dodnes to nebylo prozkoumáno a ve skutečnosti se přesné místo neví.

Jakého byla vyznání?

Byla kalvinistka, její manžel luterán, děti byly též křtěné v evangelické víře. Ona nekonvertovala – zřejmě tomu Nádasdy nepřikládal velkou vážnost a nechal jí její původní vyznání. Tehdy to tak bývalo, i když někdy byly nevěsty nuceny ke konverzi na víru manžela.

Jaké další pozoruhodné osobnosti byly z rodu Báthoryů?

Z rodu Báthoryovců vzešli župani, vévodové, knížata, zemští soudci a kapitáni, nejvíce ale vynikl Štefan Báthory, který kromě sedmihradského knížectví získal i titul polského krále a bezpochyby patřil mezi největší politiky období turecké okupace. V polovině 16. století vlastnil rod Báthoryových v 19 župách 4299 poddanských usedlostí a stál tak v čele nejenom z hlediska bohatství, ale i vlivu. Tím samozřejmě rod získal mnoho obdivovatelů, ale i závistivců a nepřátel. O polském králi se také šířily různé fámy, jedni ho nazývali „tyranem s krvavýma rukama“, jiní „nepřítelem žen“, podle některých zemřel na syfilis, další tvrdili, že na epilepsii, která se v jeho rodě vyskytovala.
Štefanovým synovcem byl Zigmund Báthory. Po otci zdědil sedmihradský knížecí stolec, ale dvakrát se ho zřekl a vyměnil jej za oppelnské hrabství. Někteří historici uvádějí, že trpěl rodinnou chorobou Báthoryovců - epilepsií. Trápil se údajně také svou impotencí, podle jiných byl homosexuál, což bylo příčinou toho, že se někdy choval jako génius a jindy jako šílenec, jednou jako hrdina, podruhé jako zbabělec. Byl však mimořádně vzdělaný, estét, rétor, obklopoval se italskými učenci a umělci, nesnášel kritiku. Zigmundův dvůr byl jakousi obdobou italských renesančních dvorů, i jeho personál pocházel z velké části z Itálie. K Zigmundovým nejkontroverznějším činům patří uvěznění a následná poprava několika sedmihradských šlechticů (včetně jeho vlastního bratra Baltazara) v srpnu 1594, a to pro obvinění ze spiknutí, jehož cílem prý byl atentát na jeho osobu. Při zdůvodňování svého rozkazu k odstranění odpůrců prohlásil, že konal jen ve prospěch státu.
Někteří historici dnes tvrdí, že kdyby to nebyl udělal, Sedmihradsko by se zradou bylo dostalo zcela do područí Turků. S tímto názorem souhlasil i Juraj Thurzo. Jediný, kdo z uherských velmožů vyslovil své ostré výhrady vůči Zigmundovu konání, byl František Nádasdy.
Zigmund zemřel roku 1613 v Čechách, zapomenutý a v relativně chudých poměrech. Podle některých zpráv dostal infarkt, ale mluvilo se i o jedu.
Gabriel Báthory, sedmihradský kníže, byl Alžbětiným synovcem. Bylo mu připisováno tyranství, krutost a sexuální zhýralost, ale v podstatě dodnes není jeho život uspokojivě prozkoumán. Je však známo, že jeho nástupce Gabriel Bethlen v letech 1614, 1618 a 1621 obvinil z čarodějnictví tři jeho příbuzné – mezi nimi i jeho sestru Annu Báthory. Na seznamu prohřešků nechyběly ani incestní vztahy, ve kterých jako jeden z aktérů figuroval také Gabriel Báthory. Tyto spory ovšem podnítil Bethlen s cílem získat majetky napadených žen.
Gabriel Báthory se stal sedmihradským knížetem jako nástupce bezdětného Bočkaje. Zemřel na následky atentátu, kdy ho s rádcem a dvěma sluhy přepadli v kočáře na cestě na přehlídku vojenského tábora u Varadínu. Báthory se sice bránil, ale proti přesile nic nezmohl a byl zabit. Atentátníci byli jeho vlastní hajdúši, kteří od něj dostali významné postavení a majetky. Poté, co padl, ho obrali o vše, co měl u sebe a na sobě, a tělo hodili do potoka.
V moderní historiografii se na vytvoření Báthoryho „špatné pověsti“ podílel jeho osobní vztah s Gabrielem Bethlenem. V podstatě nebylo velmi krátké období jeho vlády v porovnání s panováním jiných sedmihradských knížat o nic krvavější, ale odpovídalo krutým válečným časům a filozofii doby. O jeho morální zhýralosti existují doklady jen v pamětech kronikářů, kteří byli existenčně závislí na Bethlenovi. Ten byl původcem nejen zmíněných napadení tří dědiček báthoryovského majetku, ale zřejmě i mnoha nepravdivých obvinění Báthoryho. Není opravdu vyloučeno, že Báthory žil velmi aktivním životem, a to vytvořilo živnou půdu pro přemrštěné údaje o počtu jeho sexuálních vztahů.

Víme něco o vztahu Alžběty a Františka? Dochovala se nějaká korespondence?

Jejich osobní korespondence se nezachovala, jen několik dopisů Františka Nádasdyho určených jiným adresátům. V nich se o své manželce vyjadřuje s láskou, zmiňuje, že je nemocná, nebo že se její stav zlepšil. Před smrtí požádal v dopise Batthyányiho, aby se o ni postaral, což dotyčný udělal. Podobný dopis psal i Thurzovi, ale s ním nebyl v natolik přátelském vztahu, tak se můžeme domnívat, že to udělal spíš kvůli tomu, že odhadl celkem dobře další vývoj Thurzovy kariéry, a předpokládal, že jeho vdova bude potřebovat více ochránců.

Po Alžbětě se nezachoval žádný předmět, který používala. Jedině její testament, jenž je vystaven v Krajinskom archívu v Budapešti. Jaké jsou názory grafologů na její osobnost, vyplývající ze zkoumání jejího písma?
v I na rozbor jejího písma, který by alespoň trošku přiblížil vlastnosti Alžběty, existují různé názory, dokonce od tytéž autorky.
Klára Ácsová, grafoložka, která analyzovala podpis Báthory, protože nebyla známa žádná jiná ukázka Alžbětina písma, se o ní vyjádřila takto: částečně kvůli dekadentní povaze, ale také v důsledku sexuální neuspokojenosti se jí stále více zmocňoval sadismus. Vycházel pravděpodobně z nenaplněné lásky, provdali ji za jiného, než koho milovala. To ji zlomilo a vyvolalo v ní stále se zvětšující touhu po pomstě. Byla zlomyslná, nebezpečná a škodící svému okolí. Je možné ji přirovnat k Lucrezii Borgii, ale Báthory byla realističtější a rozvážnější.
Podle písma nebyla ani schizofrenická, ani šílená, jak tvrdili někteří její životopisci. Další grafologický rozbor jejího písma nechala vypracovat pro svou rozsáhlou publikaci maďarská soudkyně I. Szádeczky-Kardossová. Obrátila se také na Kláru Ácsovou, která však tentokrát nezkoumala jen podpis, ale celý souvislý text testamentu, který je prokazatelně autografický. Všechna jména, roky a jednoznačné souvislosti byly v textu začerněny, takže v tomto případe posuzovatelka neměla ani tušení, čí písmo analyzuje. Z písma vyčetla, že jde o velmi rozhodnou, silnou osobnost, velice sebevědomou, s logickým myšlením, s mužným charakterem. Tyto vlastnosti, stejně jako chladnou povahu, získala přísnou a málo laskavou výchovou. Byla realistická, kritická, nesnesla odpor, stála vysoko nad ostatními. Právě proto, že byla žena, její okolí těžko přijímalo její odměřenost a mužskou rozhodnost. Málokdo ji miloval, spíš vzbuzovala respekt, ovšem ne svou krutostí, ale nekompromisními postoji, přísností, často i pokořováním. Nebáli se její trestající ruky, ale jejích očí a úst – vždyť trestat se dá nejen bitím. Ve všem důrazně vyžadovala pořádek. Její písmo zcela určitě nevykazuje žádné znaky sadismu či jiné sexuální úchylky, kromě občasné hysterie neobsahuje patologické prvky. Podpis, který pochází z období těsně před smrtí, tedy po tříleté internaci, však nese známky schizofrenie.
Na opakovaný přímý dotaz ohledně výskytu znaků, které by svědčily o sadismu, či jiné sexuální úchylce, odpovídala grafoložka jednoznačně záporně.
Tento posudek byl tedy s tím předcházejícím v zásadním rozporu. Nešlo však o žádnou záhadu, ani o vědomý podvod. Grafoložka v prvním případě pracovala jen s nekvalitní reprodukcí podpisu, vytištěnou pomocí rytiny. Obsáhlejší text v podobě testamentu měla k dispozici až při druhém zkoumání.
Autorem dalšího grafologického rozboru je Tomáš Gugenberger. Jeho názor na osobu a charakter Alžběty Báthory je zase úplně jiný. Z kladných vlastností měla jen tyto: byla zbožná, velkorysá, potrpěla si na důstojnost, někdy byla i optimisticky naladěná (alespoň při psaní dopisu Alžbětě Czoborové, manželce svého pozdějšího soudce, palatina Juraje Thurza). Negativních stránek však měla spoustu: byla samolibá, netrpělivá, emotivní, egocentrická, nedůvěřivá, bezcitná, popudlivá, impulzivní, nevypočitatelná, nerozhodná, úskočná. Měla chabé duševní schopnosti, ovládala ji silná sexuální touha, krutost a požitkářství. Tyto rysy jsou zřejmé už v dopise z roku 1606, ale - podle grafologa - to ještě nebylo vše. V roce 1610 se k nim přidružil sklon ke zločinnosti, krutost, náladovost, nevyrovnanost, perverzita - tyto charakteristiky předurčily její sadismus - a projevovala se u ní i duševní porucha.
Takže ani grafologové se neshodují v charakteristice její osoby. Když si odborník myslel, že má před sebou písmo masové vražedkyně, hledal znaky typické pro vraha. A kdo hledá, najde - i když objektivitě a pravdě zasadí pohlavek. A navíc také existuje podezření, že pisatelem dopisů, které zkoumal Gugenberg, není Alžběta, ale její písař.
Alžběta Báthory se stala určitým symbolem, legendou a dnes už nikdo do boje za její pravdu nepotáhne, stejně jako to nikdo neudělal v letech 1610-14. Nač ničit takový výborný příběh, proč se dívat na její osobu z pozice presumpce neviny, když v jejích dobách vládla tendence právě opačná, presumpce viny.

V souvislosti s pověstí se často zmiňuje podzemí a tajné chodby čachtického hradu. Existovaly vůbec?

Ano, jako každý hrad, i ten čachtický je mohl mít - dnes jsou už propadlé a nepřístupné, takže se nedá říci nic konkrétního o jejich délce, ani o tom, kde byly, kudy vedly atd.

Věnoval se vůbec někdy nějaký archeolog nebo vědec znalý té doby výzkumu jejího života a osoby? Nebo všechno, co o ní víme, je založeno jen na pověstech, zachovaných v ústním podání?

Velmi důkladně se její osobou zabývala Irma Szádeczky-Kardossová, mnoho o ní napsal vojenský historik László Nagy (v souvislosti s jejím manželem i legendami okolo její rodiny).

Byla někdy hraběnka souzena za své údajné zločiny?

Ne.

Proč k soudu nedošlo?

v Existuje více možných důvodů – zřejmě nedokázali sestavit důkazní materiál, to, co Thurzovi lidé posbírali, bylo bídné a nedalo se použít k jejímu odsouzení. Někdo tvrdí, že to byla Thurzova solidarita, ale spíš to bylo tak, že Thurzo nebyl hlupák a věděl, že nemá dostatečné důkazy. A zřejmě pro nedostatečnou podloženost celého obvinění se ani nesnažil nějak dokončit celou kauzu.

Je tedy možné, aby v průběhu svého života zabila tolik žen, jak je zmíněno v historických materiálech?

v V žádném případě, v době, kdy byl v celé zemi nedostatek obyvatelstva, by se takové velké množství dívek nemohlo beze stopy ztratit. A kromě toho by bylo velmi problematické tolik dívek sehnat, povraždit a beze stopy zlikvidovat. Vždyť i ve výpovědích „svědků-spolupachatelů“, které dotyční učinili při výslechu mučením, se hovoří o mnohem menším počtu „obětí“ .

V souvislosti s Alžbětou se často zmiňuje „železná panna“. Nikdy se ale nenašla. Myslíte si, že něco podobné mohla vlastnit a používat?

Ne, je velmi malá pravděpodobnost, že by se technicky dala taková věc používat a ani o ní není zmínka nikde v dobových dokumentech. Je to pravděpodobně jen výmysl z beletrie.

VÁLKY S TURKY

Kde, proč a jak dlouho byly vedeny války s Turky?

Turci pronikli na území Uherska roku 1526 po katastrofální porážce u Moháče a setrvali zde prakticky do konce 17. století, kdy byl v roce 1699 uzavřen Karlovacký mír, kterým bylo osvobozeno prakticky celé území Uherska, s výjimkou Banátu a Valašska. Válečný konflikt se odehrával především na území dnešního Maďarska, hranice se však posunuly až na území dnešního Slovenska. Do těchto částí, pokud nebyly přímo obsazeny, podnikaly turecké jezdecké skupiny výpady a rabovaly sídla obyvatelstva. Pronikly tak až k báňským městům, plenily okolí Trenčína a Bytče, dostaly se i na Moravu a v Rakousku až k Vídni.

Jaká byla úloha manžela hraběnky Báthory ve zmíněných válkách?

v Byl jedním z hlavních velitelů, zastával funkci hlavního kapitána uherských vojsk. Zúčastnil se osobně téměř každého střetu a bojoval nepřetržitě až do své smrti v bitvách Patnáctileté války (ta trvala 1593-1606, on zemřel 1604).

v Jak se žilo v té době samotné urozené ženě, jejíž manžel zemřel, nebo byl ve válce?

Záleželo, jaké měla ochránce – měla-li vlivné příbuzné či dospělé děti, mohla v podstatě spokojeně žít na vyčleněné části majetku. Vdovy se však často stávaly terčem útoků zacílených na jejich majetek, proto mladší ženy s nedospělými dětmi volily raději nové manželství. V případě, že byl manžel někde daleko, většinou ženy požívaly úcty a služebnictvo jejich rozkazy plnilo, v podstatě zastupovaly své muže ve všech věcech týkajících se hospodaření na panství.

Jakou roli měl v těchto bojích Juraj Thurzo?

Podobně jako Nádasdy byl i on přímým účastníkem bojů.

Přibližně kolik obětí si válečný konflikt vyžádal?

Počet se nedá ani odhadnout, válka trvala 150 let, na obou stranách byly velké ztráty v řadách vojáků. Zahynulo však i obrovské množství civilního obyvatelstva, nejen v přímých střetech, ale také během následných epidemií a v důsledku drancování území, zničení polí a neúrod.

THURZO A SPOL.

Co obnášela funkce palatina a jaké byly jeho pravomoci?

Palatin byl nejvýše postavenou osobou v Uherském království, byl přímým zástupcem panovníka a zastupoval jej po dobu jeho nepřítomnosti v zemi (bylo to aktuální hlavně po Moháči, kdy se dvůr přesunul z Budína do Vídně). Jeho kompetence se týkaly všech státnických věcí, rozhodování o politice země, vojenských záležitostí a měl i soudní pravomoci.

Jaký byl vztah Thurza k rodu Báthoryů, se zaměřením na Alžbětu a jejího muže?

Existoval mezi nimi i příbuzenský vztah, relativně vzdálený. Poté, co se Anna Nádasdyová vdala za Zrínského, příbuzenství se ještě více upevnilo (Thurzova matka byla též Zrínská).
Dosud neznámá informace (vyšlo najevo tento rok) – už po smrti Alžběty Báthory a Thurza se mluvilo o tom, že Thurzova dcera Anna by se měla vdát za Pavla Nádasdyho, který si ale vzal Juditu Forgáchovou a později, po její smrti, Juditu Révayovou.
Jaké bylo napojení Thurza na Habsburky? Na čí straně stál a jakou politickou hru hrál?
Byl vychován ve Vídni jako společník prince Ernesta, byl věrným přívržencem Habsburků, a to i přes rozdílné vyznání. Viděl v nich jedinou možnost, jak se ubránit Turkům. Jeho politická úloha byla velmi důležitá – palatin totiž byl něco jako místodržící, tedy zastupoval panovníka ve všech politických otázkách, měl soudní kompetence a také vojenské hodnosti. V době, kdy probíhala kromě války s Turky i válka občanská (Bočkaj), neustálé roztržky se Sedmihradskem a náboženské nepokoje uvnitř země, musel neustále taktizovat (v čemž byl mistrem) a volit politiku kompromisů.

Jak a kde Thurzo zemřel?

Byl delší dobu nemocen – zemřel 24. 12. 1616 na svém zámku v Bytči.

Jak se mohl Thurzo stát ze zemana palatinem?

Nebyl zemanem, Thurzovci získali šlechtický titul v Uhersku v 15. století (původem jsou pravděpodobně z Rakouska) a majetky si rozmnožili jednak donacemi (hlavně od krále Zigmunda Lucemburského), jednak svatbami, a také koupí. Thurzovci v 15. stol. spolu s augsburskými Fuggerovci vlastnili středoslovenské báňské podniky a patřili mezi nejbohatší rody. Otec Juraje byl nitranským biskupem, nebyl však vysvěcený a pro hrozící vymření rodu vystoupil z církve, konvertoval k luteránství, oženil se a stal se předsedou uherské komory (něco jako ministr financí). Rod – tehdy měl už několik větví – vlastnil obrovské majetky především na území dnešního Slovenska (Orava, Lietava, Bytča, Spiš, Tematín...)

Jaké bylo jeho vzdělání?

Byl vychován ve Vídni jako společník prince Ernesta, tedy velmi dobré. Ovládal maďarštinu, latinu, němčinu i slovenštinu, měl solidní vzdělání humanitní a zřejmě i právnické, nenavštěvoval však žádnou zahraniční univerzitu.

RENESANCE

Jaký byl vliv renesance na Uhry a kdy tam vlastně renesance dorazila?

Renesance, myšlenkové a umělecké hnutí, tvořící epochu mezi gotikou a barokem, se na území Uherska - pokud bereme v úvahu území dnešního Slovenska - příliš neprojevila. Její nejsilnější vliv můžeme zaznamenat na přelomu 16. a 17. století, a to hlavně v architektuře báňských měst. Do těchto oblastí přicházeli italští architekti, kteří se podepsali především na charakteru staveb a jejich venkovní výzdoby. Rekonstruovaly a rozšiřovaly se domy měšťanů, stavěly se velkolepé renesanční paláce (Banská Štiavnica).
Umění jako takové renesance příliš nezasáhla. Okrajově ovlivnila literaturu hlavně v díle polyhistorů, např. Matěje Bela. O jejím působení na výtvarné umění a o slovenských renesančních malířích nemáme téměř žádné informace. Je přirozené, že na území, které bylo v tomto období nárazníkovou zónou při střetech s tureckými dobyvateli, se obyvatelstvo zabývalo především obranou svých majetků.

MERISI CARAVAGGIO

Jaký vlastně Caravaggio byl? Existují nějaké důkazy o jeho homosexualitě?

Jak je zřejmé už z jeho životopisu, Caravaggio byl člověkem, který jen těžko navazoval vztahy s druhými. Z jeho bouřlivého života můžeme dnes jen vydedukovat, že ho snad pohánělo nějaké vnitřní pnutí, které v něm vyvolávalo i určité projevy agresivního chování, kterými si nejspíš posiloval sebevědomí a jež ústily v časté bitky, a dokonce i vraždu.
Domněnky o jeho homosexualitě mohly vzniknout na základě dvou skutečností. Jednak pocházejí z časů jeho učňovského období, kdy se zapracovával v různých ateliérech v čistě mužské či chlapecké společnosti. Ženy do světa umění v tom období neměly moc přístup, ani jim nebylo umožněno se v této oblasti vzdělávat. Výjimku tvořily pouze blízké rodinné příslušnice umělců, které v tomto prostředí už od dětství vyrůstaly, případně se staly dědičkami uměleckých dílen.
V čistě mužské společnosti mohly tedy vzniknout rozmanité vztahy, koneckonců podobně se v této souvislosti hovořilo také o homosexuální orientaci jeho předchůdců - Leonarda da Vinci či Michelangela Buonarottiho, která ovšem nikdy nebyla dokázána.
Někteří historici dokládali jeho údajnou homosexualitu tím, že v raných obdobích své tvorby velmi často ztvárňoval v různých postavách sám sebe, což poukazovalo na určitý druh narcismu, který je mnohým homosexuálům vlastní.
Z údajů, které dnes máme k dispozici, je jasné také to, že nikdy neměl dlouhodobější a vážnější vztah s žádnou ženou. Na jeho obrazech se sice vícekrát objevují tytéž ženské tváře, tyto ženy ale pocházejí z úzkého okruhu lidí, ze kterého si vybíral modely pro svoje obrazy.
Obě tyto teorie jsou však jen domněnky, reálný důkaz o Caravaggiově homosexualitě neexistuje.

Prý se Caravaggio někam poděl na 4 roky a nikdo neví proč a kam. Skutečně nic nevíme?

Opravdu není známo, co dělal a kde byl v letech 1588-1593. Podle některých historiků se zdokonaloval v Miláně nebo Brescii, podle jiných v Benátkách. Po rozsáhlejších historických výzkumech se ale dnes připouští, že v roce 1590 už žil v Římě.

Jak a kde Caravaggio zemřel?

V červenci roku 1610, kdy mu bylo umožněno vrátit se do Říma, připlul na malé plachetnici k Porta Ercole, španělskému přístavu na hranicích papežského státu. Hned po přistání ho ale omylem zatkli. Po propuštění chtěl pokračovat v plavbě, ale loď mezitím odplula. Nedbaje na úmorné letní horko, tvrdohlavě čekal celý den na pobřeží na další loď. Zemřel pravděpodobně na úpal, sám a opuštěný 18. července 1610 ve věku necelých třiceti sedmi let.